FARÁŘKU NAJDETE i na hřišti
16.12.2009 Vlasta str. 62 Život – zajímavá žena
MICHAELA MATUŠTÍKOVÁ
EVA MIKULECKÁ
JAK SE STANE, ŽE BÝVALÁ ÚSPĚŠNÁ VOLEJBALISTKA VEDE CHARITATIVNÍ AKCI NAŠICH BASKETBALISTŮ? A JAKÁ JE TO ŽIVOTNÍ CESTA, KTERÁ VEDE Z HŘIŠTĚ K POSLÁNÍ FARÁŘKY A K POMOCI DĚTEM BEZ DOMOVA?
Malou Evu, nejmladší z pěti sourozenců, přivedl k volejbalu starší bratr. Byla nadaná, hra ji bavila, vždycky se sešla dobrá parta. Krásné místo pro dítě, které mnoho dospělých považovalo kvůli rodině za černou ovci. Evin tatínek byl farář a krátce potom, co se poslední dcera narodila, přišel pro své názory a aktivity o státní souhlas k duchovenské činnosti. Celá rodina měla proto mnoho potíží, ale o to více se semkla.
Evu nevzali na střední školu, umožnili jí jen vyučit se prodavačkou, a až při zaměstnání si dodělávala gymnázium.
A pořád hrála. Nejprve v Rudé hvězdě Praha, pak v týmu VŠ Praha. „Sešla se tu skvělá parta, postoupily jsme do extraligy, což byla tehdy nejvyšší soutěž. Ale na reprezentaci jsem byla moc malá,“ usmívá se.
Po nedorozumění s dotěrným trenérem přestoupila do libereckého vrcholového střediska. Chtěla studovat, ale nikde ji nesměli vzít. V Liberci jí nabídli práci, bydlení a volejbal. Trénovala čtyřikrát i pětkrát týdně, v týmu fungovala jako nahrávačka.
„To je ten, kdo hru tvoří. Vymyslí akci, která se pak realizuje. To mě moc bavilo. Něco rozehrát a ta radost, když to vyjde… To je asi moje hlavní vlastnost v životě vůbec. Akci vymyslet, připravit. Pak už nemusím být u toho, když se děje,“ soudí Eva.
KONEČNĚ JSEM STUDOVALA
Dnes Eva ví, že ke studiu teologie musela ještě „dorůst“. „Vždycky mě lákalo, ale nevěděla jsem, jestli to opravdu chci. Až v Liberci se mi všechno v hlavě srovnalo. Přihlásila jsem se ke studiu na Husitské teologické fakultě a byla přijata. Jásala jsem. Ve čtyřiadvaceti jsem poprvé studovala pro sebe. Studium mě bavilo. Jen s volejbalem úplně dohromady nešlo,“ vzpomíná. Po skončení fakulty se stala farářkou Náboženské obce Církve československé husitské v Praze-Michli.
LÉTO U TETY
Kde se vzaly v Evině životě opuštěné děti? „Jako dítě jsem jezdívala na prázdniny k tetě. Byla farářka a vychovala spoustu dětí z dětských domovů. Takže jsem s nimi vyrůstala; připadalo mi to úplně normální,“ vzpomíná Eva Mikulecká.
Jí samotné bylo dvanáct, když tatínek zemřel. Maminka, skvělá žena, je dodnes pro Evu vzorem. Když se nejstarší sourozenci osamostatnili, přijala do rodiny dvě opuštěné děti. Prý se tak už dávno s tatínkem domluvili.
Nebylo tedy nic zvláštního na tom, že Eva, jako nová farářka, začala spolupracovat s dětským domovem. Jezdila s dětmi na tábory, trávila s nimi víkendy… „Najednou to nebyly děti, byli to dospělí,“ vzpomíná Eva Mikulecká na chvíli, kdy jí zaklepali u dveří fary, že nemají kam jít. Na dětský domov už byli moc velcí, ale jiné místo neměli. Tehdy začala její snaha pomoci mláďatům najít vlastní hnízdo a místo ve složitém, vlastně neznámém světě.
POSTAVÍME MAJÁK
Hned vedle budovy náboženské obce v Praze Michli se před několika lety uvolnil polorozbořený obecní dům. A Eva rozehrála velkou hru, aby se z něj mohl stát Dům na půl cesty. Tedy zařízení, kam přijdou plnoleté děti z dětských domovů, s dopomocí si najdou práci, naučí se samostatně fungovat, najdou si bydlení… Dům dostal jméno Maják. „Měl být hotový za rok a půl, ale rekonstrukce trvala šest let. Po všech těch zkušenostech stejně pořád nevycházím z údivu, že funguje,“ říká Eva. Při rekonstrukci se zjistilo, že většina starého domu nevyhovuje, a stavěl se vlastně znova. Peníze shánělo občanské sdružení ENYA – ekumenická síť pro aktivity mladých – i Náboženská obec Církve československé husitské v Michli těžce.
Tehdy došlo k jednomu z životních setkání. Eva se seznámila s Jakubem Bažantem ze sportovní redakce České televize. Byl to jeho nápad zapojit do charity naše špičkové sportovce. Tak vznikla akce Každý koš pomáhá. Letos běží už třetím rokem, pomohl Majáku, dětskému domovu na Moravě i dalším dětem v těžké situaci. „To, že se do akce zapojil Český basketbalový svaz, to je zásluha Jakuba Bažanta,“ upřesňuje farářka. „Ukázalo se, že nemusejí přispívat jen bohatí. A taky že sportovci mají i jiný smysl života než basketbal. Je to signál pro ostatní, že každý může nějakým způsobem pomoci bližním. A když člověk pomůže, udělá mu to tak dobře…“
ŽIVOTNÍ LEKCE
Dům Maják má dnes deset obyvatel. „Tyhle děti s sebou nesou těžká zranění duše. Některá jsou nevyléčitelná, ale někomu se dá pomoct. Úplně bere dech, jak se takový člověk dokáže postavit na vlastní nohy…“
Postavit ten dům, to prý byla pro Evu Mikuleckou životní lekce. „Naučila jsem se neklepat předem. Přesvědčila jsem se, že všechno jde, když dá každý svůj díl služby. Prostě se mi potvrdila věta, že bez Pána Boha nezmůžeme nic. Pro věřícího člověka je to pravda. Potvrzuje se mi to stále a můj vztah k Bohu se tím prohlubuje.“
***
KAŽDÝ KOŠ POMÁHÁ
Charitativní projekt České televize a ligových basketbalových klubů je založen na jednoduchém principu. Za každý bod vstřelený ve vybraném kole soutěže, zaplatí hráč deset korun. Kluby pak celkový počet svých bodů vynásobí stovkou. Získané prostředky však bývají větší, hráči i funkcionáři klubů přispívají většími částkami. Do akce se zapojují i diváci ČT a fanoušci.
***
ŽENY DOKÁŽOU ZÁZRAKY
Také v letošním roce pokračuje seriál Vlasty o ženách, které si rozhodně zaslouží pozornost. Setkáte se s dámami, o nichž se třeba moc nemluví, ale prožily pohnuté životy, dokázaly neuvěřitelné věci, prokázaly odvahu, sílu a laskavost. Znáte nějakou zajímavou ženu? Napište nám o ní.
Foto autor| Foto MARTIN KUBICA a archiv
Foto popis| Nejprve hrála Eva za Rudou hvězdu Praha. Poznáte ji?
Foto popis| Velkým životním mezníkem bylo kněžské svěcení
Foto popis| Dalším týmem byl VŠ Praha, přestože Evu na vysokou školu nechtěli
Foto popis| Se „svými“ dětmi, kterým se snaží pomáhat v domě Maják
